Dan Bárta

RECENZE: Dan Bárta na své nejnovější desce skládá jazzovou poctu svým oblíbencům od Björk a Police až po Simply Red, zároveň však přichází se zcela novými hudebními nápady. Deska Theyories je hudební událostí roku.

Docela snadno by se to dalo vnímat jako vzpomínka na devadesátá léta, kdy ještě jako bigbíťácká mánička vystupoval takříkajíc za pivo a párek, nejprve propadl kouzlu tehdejší plzeňské hudební scény a lásku k tvrdé rockové muzice pak naplno zúročil coby frontman kapely Alice.

Během jediné dekády se zpěvák Dan Bárta stal muzikálovou hvězdou, postupně z big beatu vystřízlivěl ve prospěch tanečního funky, začal se angažovat ve filmu, psát texty a fotit vážky, až na přelomu

tisíciletí odvážně nakročil k jazzu s kapelou Illustratosphere.

Právě vycházející album Theyories, natočené s renomovaným triem Roberta Balzara, představuje vrchol Bártova dosavadního vývoje a v jazzovém podání předkládá interpretace dvanácti písniček, které se v něm během let otiskly.

Silně komorní akustický výraz desky umocňuje vyznění Bártova už tak intimního projevu, který je vyústěním právě onoho spletitého, věčného hledání jakési ideální formy. Bártův hlas možná ztratil leccos ze své někdejší divokosti a nápřahu, ale v posledních letech se barevně obdivuhodně rozvinul, podlehl mimořádné sebekontrole a podstatně zjemněl ve výškách, kam na nové desce šplhá vůbec nejčastěji.

Energické vystupování jako by se přemístilo do zpěvákových věčně gestikulujících rukou, které jeho koncertům dodávají místy skoro malířský rozměr, a především během let vyklíčila organická souhra s členy kapely Illustratosphere.

Na albu Theyories sice nenajdeme klávesy ani kytaru, ovšem Bártovými spoluhráči zůstává jádro Illustratosphere čili přední český kontrabásník Robert Balzar, excelentní a citlivý doprovazeč Stanislav Mácha na klavír a vzadu rytmický génius Jiří Slavíček na bicí.

Špičková sestava, po jejímž boku Bárta vystupuje a se kterou v českých poměrech ojedinělým způsobem zpopularizoval jazz, na novém albu velmi vkusně doprovází, tvůrčím způsobem obohacuje a neustále provokuje k novým podnětům. O to je úctyhodnější, jak si aranžérsky poradili s hudbou, která byla přinejmenším Balzarovi až donedávna cizí.

Celá polovina dvanácti vybraných písniček je původem z Anglie a při jejich aranžmá museli Bárta s Balzarem řešit, jak naložit s písněmi postavenými na silné baskytarové lince (Police, Jamiroquai), kterak vynahradit absenci smyčců (Simply Red, Björk) nebo úplně nezbourat klíčové riffy a můstky.

V interpretaci AC/DC pojali střídání hlasu a kytar jako dialog zpěváka s kontrabasistou, hypnotické reggae od Finleyeho Quaye vyklenuly melodické klavírní linky a jinde je cítit rozkročení k lehkým groovům nebo použití hlasového syntezátoru.

Celkové vyznění alba je silně jazzové vždy s ozvuky dalších žánrů, tedy snad s výjimkou vyloženě standardové úpravy písně od Björk. Bárta si přepsal texty písní do třetí osoby, někde dotočil dvojhlasy a svým výrazem asi nejčastěji evokuje silnou něhu, místy skoro pohádkovou chlapeckou naivitu i určitou odevzdanost. Nejde ale o přetvářku, nýbrž obdivuhodnou práci s témbry.

Na české hudební scéně je to naprostý unikát. Věčně hledá, stále zkouší něco nového, posunuje se a především pořád lépe zpívá. Jestli písně z alba Theyories něco spojuje, pak hlavně údiv nad tím, že se z plzeňského bigbíťáka nakonec vyklubala tak sofistikovaná a komplikovaná pěvecká osobnost.

Hudbu, která ho kdysi sama tvarovala, nyní Dan Bárta bez sebemenších obtíží formuje k obrazu svému. Zázračně zdařilá sebereflexe!

ZDROJ: kultura.ihned.cz

AUTOR: Daniel Konrád

| Více...